Zimní vítr tiše šelmostným způsobem foukal přes Karlův most.

The winter wind quietly and stealthily blew across Karlův most (Charles Bridge).

Byla chladná zimní večer Prahy.

It was a cold winter evening in Praha (Prague).

Všude kolem byly světla a zvuky slavnosti Masopust.

All around there were lights and sounds of the Masopust celebration.

Lidé v maskách tančili a zpívali.

People in masks were dancing and singing.

Jana stála na začátku mostu, obklopená vůněmi pečených kaštanů a svařeného vína.

Jana stood at the bridge's entrance, surrounded by the scents of roasted chestnuts and mulled wine.

Po několika letech v zahraničí se vrátila zpátky domů.

After spending several years abroad, she had returned home.

Jana pocítila něco jako nostalgii, když se dívala na usmívající se tváře ve své okolí.

Jana felt something like nostalgia as she looked at the smiling faces around her.

Byla tu, na místě, které kdysi pojmenovala jako svůj domov, ale teď se cítila jako cizinka.

She was here, in the place she once called home, but now she felt like a stranger.

Viděla Mareka a Pavla, jak se blíží.

She saw Marek and Pavel approaching.

Marek, její starší bratr, vypadal jako vždy klidně a Pavel, její bratranec, byl celý vzrušený a plný energie, jak bylo jeho zvykem.

Marek, her older brother, seemed as calm as always, and Pavel, her cousin, was excited and full of energy, as was his habit.

„Jano!

"Jano!"

“ zavolal Pavel vesele a objal ji silně.

Pavel called out cheerfully and hugged her tightly.

„Konečně jsi doma!

"You're finally home!"

“Jana se usmála, ale uvnitř si nebyla jistá.

Jana smiled, but internally she was uncertain.

Bude schopna znovu najít svoje místo v rodině?

Would she be able to find her place in the family again?

Marek ji pozdravil s vlídným přikývnutím a chytil ji za rameno.

Marek greeted her with a kind nod and placed a hand on her shoulder.

„Jsem rád, že jsi tady,“ řekl tiše.

"I'm glad you're here," he said quietly.

Společně se vydali na most, mezi cukrovou vatou a malovanými klauny.

Together, they walked onto the bridge, surrounded by cotton candy and painted clowns.

Masopustní slavnost byla v plném proudu.

The Masopust festival was in full swing.

Bubny a trubky hrály živou hudbu, lidé tančili na každém kroku.

Drums and trumpets played lively music, and people danced at every step.

Jana však zůstala zamyšlená.

Yet Jana remained pensive.

Nemohla se zbavit toho pocitu, že tu nepatří.

She couldn't shake the feeling that she didn't belong.

Zastavili u kamenného zábradlí a Marek se naklonil k Janě.

They stopped at the stone railing, and Marek leaned towards Jana.

„Vypadáš zamyšleně,“ poznamenal.

"You seem thoughtful," he remarked.

Jana zaváhala.

Jana hesitated.

Chtěla si nechat své pocity pro sebe, ale věděla, že to tak nepůjde dál.

She wanted to keep her feelings to herself, but she knew that couldn't continue.

Možná Marek a Pavel byli ti nejlepší, s kým to sdílet.

Perhaps Marek and Pavel were the best ones to share it with.

„Já… nevím, jestli sem pořád patřím,“ přiznala po chvíli.

"I... don't know if I still belong here," she admitted after a moment.

Marek se na ni podíval překvapeně, ale laskavě.

Marek looked at her, surprised but kind.

„To je pochopitelné.

"That's understandable.

Byla jsi dlouho pryč.

You've been away for a long time.

Ale rodina je rodina, a nic to nezmění.

But family is family, and nothing changes that."

“Pavel, který naslouchal, řekl: „Jano, jsi naše.

Pavel, who was listening, said, "Jana, you're ours.

Vždycky jsi byla.

You always have been.

Pamatuješ, jak jsme tady hráli jako děti?

Remember how we used to play here as kids?

Všechno bude v pořádku.

Everything will be alright."

“Jana se poprvé upřímně usmála.

Jana smiled genuinely for the first time.

S bratrem a bratrancem po boku, uprostřed oslav a smíchu, začala cítit teplo domova.

With her brother and cousin by her side, amid the celebrations and laughter, she began to feel the warmth of home.

Uvědomila si, že ať už je pryč jak dlouho chce, vždy tu bude její místo.

She realized that no matter how long she's been gone, there would always be a place for her here.

Karlův most a smích lidí kolem ní najednou už nebyly jen kulisou, ale součástí jejího příběhu.

Karlův most and the laughter of the people around her were no longer just a backdrop but part of her story.

„Děkuji,“ řekla a cítila, jak těžkost z jejího srdce mizí.

"Thank you," she said, feeling the heaviness lift from her heart.

A tak, když pozorovali tanec a slyšeli smích, Jana věděla, že znovu našla svůj domov.

And so, as they watched the dance and listened to the laughter, Jana knew she had found her home once more.

Společně, při Masopustu, byly spojeny jejich vzpomínky a láska, která překoná každou vzdálenost.

Together, during Masopust, their memories and love—strong enough to surpass any distance—bonded them.