Studený zimní den objal Pražský hrad jako měkká bílá přikrývka.

A cold winter day enveloped Pražský hrad like a soft white blanket.

Sněhové vločky se líně snášely na nádvoří, kde tři sourozenci tiše stáli.

Snowflakes lazily drifted down onto the courtyard where three siblings stood silently.

Jirka, Tereza a Zdenek se setkali, aby splnili poslední přání své matky.

Jirka, Tereza, and Zdenek had gathered to fulfill their mother's last wish.

Přála si, aby nalezli cestu k sobě, k míru a rodinné lásce.

She wished for them to find their way to each other, to peace, and to family love.

Jirka, nejstarší, se opřel o kamennou zídku a rozhlížel se po majestátním prostředí.

Jirka, the eldest, leaned against the stone wall and looked around the majestic surroundings.

Přemýšlel o tom, jak těžký úkol ho čeká.

He pondered the heavy task ahead.

Chtěl sjednotit rodinu, chtěl, aby byli spolu a nalezli klid.

He wanted to unite the family, wanted them to be together and find peace.

Tereza se opodál snažila zachytit krásu hradu svým fotoaparátem.

Tereza was nearby, trying to capture the castle's beauty with her camera.

V srdci však cítila tíseň.

However, she felt a sense of unease in her heart.

Často měla pocit, že ji bratr nevidí, že ji považuje za nevýraznou.

She often felt that her brother didn't see her, considering her insignificant.

Zdenek, nejmladší z trojice, stál s rukama v kapsách.

Zdenek, the youngest, stood with his hands in his pockets.

Miloval volnost, byl bezstarostný a nesnášel, když mu někdo říkal, co má dělat.

He loved freedom, was carefree, and hated being told what to do.

„Musíme si promluvit,“ začal Jirka, snažící se vypadat vyrovnaně.

"We need to talk," Jirka began, trying to appear composed.

„Jsem tu, protože si to máma přála.

"I'm here because it was what mom wanted.

Chci, abychom si odpustili.

I want us to forgive each other."

“Tereza vzhlédla od svého fotoaparátu.

Tereza looked up from her camera.

„Ale co když se cítím přehlížená?

"But what if I feel overlooked?"

“ zeptala se tiše, ale pevně.

she asked quietly but firmly.

„Nezajímáte se o mě.

"You don't care about me.

Jsem pro vás jen někdo, kdo stojí v pozadí.

I'm just someone standing in the background to you."

“„Není to tak,“ protestoval Jirka.

"That's not true," protested Jirka.

„Jen chci, aby byl každý spokojený.

"I just want everyone to be happy."

“Zdenek pokrčil rameny.

Zdenek shrugged.

„A já nechci být stále pod dohledem.

"And I don't want constantly to be under watch.

Chci žít svůj život.

I want to live my life.

Nemůžu být pořád někým, kým nejsem.

I can't always be someone I'm not."

“Jirka zaváhal, ale potom řekl: „Vím, že nejsem dokonalý.

Jirka hesitated, but then said, "I know I'm not perfect.

Možná jsem se snažil až příliš.

Maybe I tried too hard.

Ale potřebujeme být spolu.

But we need to be together.

Znáte ty staré zdi v Královském paláci?

Do you remember those old walls in the Royal Palace?

Pojďme se tam podívat.

Let's go there.

Máme tam krásné vzpomínky.

We have beautiful memories there."

“Sourozenci sledovali, jak jejich kroky vedou sněhem k místu, které znali z dětství.

The siblings watched as their steps led them through the snow to a place they knew from childhood.

Místu, kde jejich matka často sedávala a vyprávěla jim příběhy.

A place where their mother often sat and told them stories.

Tam, v tichém zákoutí hradu, jejich rozhovor pokračoval.

There, in a quiet corner of the castle, their conversation continued.

Vycházely z nich slova nevyřčené bolesti, potřeba odpuštění a pochopení.

Words of unspoken pain, the need for forgiveness, and understanding emerged from them.

Každý z nich se podělil o to, co jej trápí.

Each shared what troubled them.

„Omlouvám se, pokud jsem tě neviděl, Terezo,“ řekl Jirka.

"I'm sorry if I didn't see you, Tereza," said Jirka.

„Je mi líto, že jsem tě tlačil, Zdenku.

"I'm sorry I pushed you, Zdenek."

“Tereza se usmála skrze slzy.

Tereza smiled through her tears.

„Ocením, když se na mě podíváš a všimneš si mě,“ odpověděla.

"I appreciate it when you look at me and notice me," she replied.

Zdenek přikývl.

Zdenek nodded.

„A já se pokusím být víc zodpovědný.

"And I'll try to be more responsible."

“Sněhové vločky padají dál, jako tiché svědky jejich smírného objetí.

Snowflakes continued to fall, like silent witnesses to their conciliatory embrace.

V tom okamžiku, obklopeni zimní krásou, se jejich srdce otevírala.

In that moment, surrounded by winter beauty, their hearts opened.

Více než kdy jindy jim došlo, že navzdory rozdílům, rodinné pouto je silnější.

More than ever, they realized that despite their differences, the family bond is stronger.

Konečně našli způsob, jak naplnit poslední přání jejich matky.

They finally found a way to fulfill their mother's last wish.

Praha byla jejich domovem a ona by byla pyšná.

Praha was their home, and she would be proud.