Zimní vítr foukal kolem oken historické internátní školy v srdci Prahy.

The winter wind blew around the windows of the historic boarding school in the heart of Praha.

Ve vzduchu byla cítit melancholie a ticho narušovalo jen křupání sněhu pod nohama studentů spěchajících do tříd.

There was a sense of melancholy in the air, and the silence was only broken by the crunching of snow under the feet of students hurrying to their classes.

V jedné z učeben seděl Jirka.

In one of the classrooms sat Jirka.

Byl to plachý, ale velmi talentovaný hudební student.

He was a shy but very talented music student.

Na klíně měl violončelo.

On his lap rested a cello.

Před sebou partitu, kterou měl zahrát na blížícím se pololetním koncertu.

In front of him was the sheet music he was supposed to play at the upcoming midterm concert.

Čím víc se blížil den vystoupení, tím větší měl Jirka obavy.

The closer the day of the performance came, the more worried Jirka became.

Trápila ho představa, že se jeho spolužáci budou smát.

He was tormented by the thought that his classmates would laugh.

Jirka se bál říct si o pomoc, až na to jednoho dne našel odvahu.

Jirka was afraid to ask for help, until one day he found the courage.

"Terezo," oslovil Jirka dívku s dlouhými hnědými vlasy sedící vedle něj.

"Terezo," called Jirka to the girl with long brown hair sitting next to him.

"Můžeš mi pomoci s touto skladbou?"

"Can you help me with this piece?"

Tereza se na něj laskavě usmála.

Tereza smiled at him kindly.

"Samozřejmě, Jirko.

"Of course, Jirko.

Ráda si poslechnu, co jsi připravil."

I'd love to hear what you've prepared."

Spolu začali zkoušet.

They began practicing together.

Jirka hrál, a když se spletl, Tereza ho povzbudila, aby pokračoval.

Jirka played, and whenever he made a mistake, Tereza encouraged him to keep going.

Dny ubíhaly a Jirkova jistota rostla.

The days passed, and Jirka's confidence grew.

Každý večer přinášel do jejich improvizovaného dua nové triky a melodie.

Every evening, he brought new tricks and melodies to their improvised duo.

Tereza mu ukazovala, kdy hrát hlasitěji a kdy tišeji, aby jeho hudba měla lepší dynamiku.

Tereza showed him when to play louder and when to play softer so that his music would have better dynamics.

Nastal den recitálu.

The day of the recital arrived.

Vyzdobená aula byla plná.

The decorated auditorium was full.

Jirka stál za oponou a dlaně se mu potily.

Jirka stood behind the curtain, his palms sweating.

Bál se, ale když vzhlédl, viděl Terezu v první řadě.

He was scared, but when he looked up, he saw Tereza in the front row.

Její povzbudivý úsměv a tiché gesto dodaly Jirkovi odvahu.

Her encouraging smile and silent gesture gave Jirka the courage he needed.

Začal hrát.

He began to play.

Zprvu nervózně, ale postupně se uvolnil.

Nervously at first, but gradually he relaxed.

Ponořil se do hry a překonal všechny obavy.

He immersed himself in the music and overcame all his fears.

Když dohrál, učitelé i spolužáci propukli v nadšený potlesk.

When he finished, the teachers and classmates burst into enthusiastic applause.

Tereza a Lukáš, další kamarád, přiběhli za ním a objali ho.

Tereza and Lukáš, another friend, ran to him and hugged him.

Jirka si uvědomil, že dokáže mnohem víc, než si myslel.

Jirka realized he could achieve much more than he thought.

Získal důvěru v sebe a své schopnosti.

He gained confidence in himself and his abilities.

Hudba už pro něj nebyla jen formou vyjádření, ale celý jeho svět.

Music was no longer just a form of expression for him, but his whole world.

Naučil se nebát se ukázat, kdo ve skutečnosti je.

He learned not to be afraid to show who he truly is.

Sníh dál potichu padal na dlažební kostky Prahy.

The snow continued to fall quietly on the cobblestones of Praha.

Jirka se usmál.

Jirka smiled.

Pocit vítězství a klidu ho hřál víc než jakýkoliv kabát.

The feeling of victory and peace warmed him more than any coat could.