Když se listí venku snášelo jako padající ohnivá vločka, vnitřní svět psychiatrické oddělení žil vlastním tempem.

As the leaves outside drifted like falling fiery flakes, the inner world of the psychiatric ward lived at its own pace.

Pokojík, kde Jirí a Bohumila trávili většinu času, byl přívětivější díky zasmušilému světlu, které pronikalo skrze mříže na oknech.

The little room where Jirí and Bohumila spent most of their time was made more inviting by the somber light filtering through the barred windows.

Den před Halloweenem měla oddělení sváteční výzdobu – papírové dýně a duchové z bílého papíru viseli z šedivých stěn.

The day before Halloween, the ward had a festive decoration—paper pumpkins and ghosts made from white paper hung from the gray walls.

Jirí seděl na pohovce a zamýšlel se nad podzimem.

Jirí sat on the couch pondering autumn.

Na oddělení byl už mnoho let.

He had been in the ward for many years.

Všichni ho znali jako rozvážného muže, jenž vždy sledoval dění kolem sebe s klidem a pochopením.

Everyone knew him as a thoughtful man who always observed the happenings around him with calm and understanding.

Když přišla Bohumila, byla plná energie, ale za veselou maskou skrývala obavy a nejistotu v novém prostředí.

When Bohumila arrived, she was full of energy, but behind her cheerful mask, she hid fears and insecurity in the new environment.

Jirí cítil, že by potřebovala podporu.

Jirí felt that she needed support.

"Víš, Bohumilo, podzim mi vždy připomíná změny," začal Jirí vlídně, když si Bohumila přisedla vedle něj.

"You know, Bohumilo, autumn always reminds me of change," Jirí began kindly, as Bohumila sat down next to him.

"Jako když stromy opouští staré listy, abychom se osvobodili od minulosti.

"Like when trees shed old leaves, it's as if we liberate ourselves from the past.

Možná ti to připadá hloupé, ale funguje to," usmíval se.

It may seem silly to you, but it works," he smiled.

"Ty se umíš zbavit minulosti?"

"Can you really let go of the past?"

zasmála se Bohumila lehce nervózně.

laughed Bohumila somewhat nervously.

Ale Jirí pokračoval trpělivě.

But Jirí continued patiently.

"Není to snadné.

"It's not easy.

Myslím, že je to o sdílení," řekl.

I think it's about sharing," he said.

"Mohla bych se ti s něčím svěřit?"

"Could I confide in you about something?"

zeptala se váhavě Bohumila, ale Jirí ji předběhl.

Bohumila asked hesitantly, but Jirí interjected.

"Mohu ti povědět tajemství.

"I can tell you a secret.

Když jsem přišel sem, měl jsem strach.

When I first came here, I was scared.

Měl jsem pocit, že mě nikdo nemůže pochopit.

I felt like no one could understand me.

Ale zjistil jsem, že sdílení pomáhá.

But I found out that sharing helps.

Je to cesta k uzdravení," řekl Jirí a pozorně sledoval Bohumilu.

It's a path to healing," said Jirí, watching Bohumila closely.

Podzimní odpoledne se proměnilo v chladný večer.

The autumn afternoon turned into a chilly evening.

Bylo téměř Halloween.

It was almost Halloween.

Najednou zhaslo světlo.

Suddenly, the lights went out.

Oddělením se rozhostila tma, ozářená jen plápolajícími svíčkami.

Darkness spread throughout the ward, illuminated only by flickering candles.

V tom nečekaném klidu se Bohumila naklonila blíže k Jirímu.

In that unexpected quiet, Bohumila leaned closer to Jirí.

"Mám strach, Jirí.

"I'm scared, Jirí.

Strach z toho, co si o mně všichni pomyslí.

Scared of what everyone will think of me.

Myslím, že nikdy nezapadnu," přiznala se šeptem.

I feel like I'll never fit in," she admitted in a whisper.

"Společně to dokážeme.

"We can do it together.

Nikdo nemusí být perfektní," ujišťoval ji Jirí, pohlédl jí do očí s porozuměním a přátelstvím.

No one has to be perfect," Jirí reassured her, looking into her eyes with understanding and friendship.

Jakmile se světla vrátila, oddělením zavládl klid.

When the lights came back on, calmness reigned over the ward.

Bylo tu víc než světlo.

There was more than just light.

Bylo tu pouto, které vzniklo mezi Jirím a Bohumilou, plné důvěry a naděje.

There was a bond formed between Jirí and Bohumila, full of trust and hope.

Jirí vycítil, jak díky Bohumiliným obavám a odvaze sám znovu otevřel své srdce.

Jirí sensed how, thanks to Bohumila's fears and courage, he himself had reopened his heart.

Když podzimní vítr rozvířil další listy venku, uvnitř psychiatrického oddělení byl teplý pocit blízkosti, jako by novými přáteli znovurozhořená síla změn podzimu.

As the autumn wind swirled more leaves outside, within the psychiatric ward, there was a warm feeling of closeness, as if the newly kindled strength of autumn’s change came from newfound friends.