Žižkovská Televizní Věž se tyčila nad Prahou, jak vždy, jako maják moderní doby.

The Žižkovská Televizní Věž tower stood tall over Praha, as always, like a beacon of the modern age.

Přímo pod ní prošli tři sourozenci, jejich kroky tiché, ale myšlenky hlučné.

Right beneath it walked three siblings, their steps silent but their thoughts loud.

Jaro kolem nich rozkvétalo, ale jejich srdce se plnila vzpomínkami na minulost.

Spring blossomed around them, but their hearts were filled with memories of the past.

Vojta, nejstarší z nich, šel první.

Vojta, the eldest of them, led the way.

Ve své ruce držel urnu.

In his hand, he held an urn.

Cítil tíhu zodpovědnosti a zároveň cosi jako hořkost.

He felt the weight of responsibility and also something like bitterness.

Vedle něj kráčela Aneta.

Beside him walked Aneta.

Ta se snažila mezi nimi nalézt rovnováhu, protože věděla, že jedna vzpomínka stačí, aby vše vybuchlo.

She tried to find balance between them because she knew that one memory was enough for everything to explode.

Za nimi šel Marek, nejmladší z bratrů.

Behind them walked Marek, the youngest of the brothers.

Zdánlivě lehkovážný, ale v hloubi duše bojoval se svými pochybnostmi.

Seemingly carefree, but deep down, he struggled with his doubts.

"Dostali jsme se sem, abychom splnili tátovo přání," začal Vojta, když dorazili na vyhlídku.

"We came here to fulfill Dad's wish," Vojta began when they reached the lookout.

Pod nimi se rozprostírala jarní Praha.

Beneath them lay springtime Praha.

"Ale máme spolu hodně k probírání."

"But we have a lot to discuss."

Aneta položila ruku na Marekovo rameno.

Aneta placed a hand on Marek's shoulder.

"Všichni chceme uzavřít tuto kapitolu.

"We all want to close this chapter.

Je to tak?"

Isn't that right?"

Marek přikývl, i když se do jeho očí vkrádalo váhání.

Marek nodded, even as hesitation crept into his eyes.

"Pro tátu," řekl tiše.

"For Dad," he said quietly.

Vítr lehce zafoukal a Vojta pohlédl na urnu.

A light breeze blew, and Vojta looked at the urn.

"Před koncem... táta mi něco řekl," začal, jeho hlas lámaný, ale odhodlaný.

"Before the end... Dad told me something," he began, his voice broken but determined.

"Řekl, že... měl tajemství.

"He said that... he had a secret.

Tajemství, které vysvětluje jeho odstup."

A secret that explains his distance."

Aneta a Marek se na něj tázavě podívali.

Aneta and Marek looked at him questioningly.

"Jaké tajemství?"

"What kind of secret?"

ptal se Marek.

Marek asked.

Vojta si povzdechl.

Vojta sighed.

"Táta měl ještě jednu rodinu.

"Dad had another family.

Nikdy to neřekl, protože... měl strach, jak na to zareagujeme."

He never said it because... he was afraid of how we'd react."

Ticho.

Silence.

I vítr jakoby na chvíli ustal.

Even the wind seemed to pause for a moment.

Aneta sevřela Vojtovu ruku.

Aneta squeezed Vojta's hand.

"Nám to může pomoci pochopit," řekla tiše.

"This might help us understand," she said quietly.

"Táta nebyl dokonalý."

"Dad wasn't perfect."

Marek zavřel oči a nasál svěží jarní vzduch.

Marek closed his eyes and breathed in the fresh spring air.

"Byl složitý.

"He was complicated.

Ale byl náš táta."

But he was our dad."

Vojta přikývl.

Vojta nodded.

"Musíme ho nechat jít."

"We need to let him go."

Sourozenci se navzájem objali.

The siblings embraced each other.

Hořkost ustupovala něčemu hlubšímu: porozumění a odpuštění.

Bitterness gave way to something deeper: understanding and forgiveness.

Žižkovská věž nad nimi byla jako strážce tohoto místa.

The Žižkov tower above them was like a guardian of this place.

Když otevřeli urnu a nechali popel zavát větrem, cítili, že navždy ovlivní jejich osudy.

When they opened the urn and let the ashes be carried away by the wind, they felt that it would forever impact their destinies.

Vojta, Aneta a Marek sledovali, jak popel mizí v dálce, cítíc nový začátek.

Vojta, Aneta, and Marek watched as the ashes disappeared into the distance, feeling a new beginning.

Žádná minulost není bez chyb, pomyslela si Aneta, ale budoucnost je na nás.

No past is without mistakes, Aneta thought to herself, but the future is up to us.

"Uctíme jeho památku, ne proto, jaký byl, ale i pro to, co se snažil být," řekl Marek.

"We'll honor his memory, not for who he was, but for what he tried to be," Marek said.

Ostatní přikývli.

The others nodded.

Věděli, že je čeká dlouhá cesta, ale udělali první krok – spolu.

They knew a long journey awaited them, but they had taken the first step—together.